Název

Vzpomínka na transport boskovických židů do koncentračních táborů 13. a 14. března 1942.

Popis

Byl 13. březen roku 1942. Jaké bylo tenkrát asi počasí? To už dnes nezjistíme. Pro Boskovice to ale v každém případě byl tragický den, jenž se zapsal černým písmem do historie malého poklidného moravského města. Druhá světová válka nabírala na síle, nacisté řádili po celé Evropě. Cílem jejich zvůle se stalo i židovské etnikum. A protože Boskovice mělo početnou židovskou obec, fašisté se zaměřili i sem. Městem se mlčky ploužil smutný průvod od Vážné studny, ulicí Plačkovou až na místní vlakové nádraží. Nevinní židé s ženami a dětmi museli opustit své domovy, zanechat tam všechen majetek a byli transportováni přes Brno do Terezína a pak do různých koncentračních táborů. Rodné Boskovice jich opustilo přes čtyři stovky, po válce se jich vrátilo jen čtrnáct…
Nyní po sedmdesáti letech si zdejší obyvatelé připomenuli onu tragickou událost pietním shromážděním ve starobylých prostorách Rezidence. „Dobré odpoledne, vážení přátelé. Dovolte mi, abych Vás jménem Klubu přátel Boskovic, Muzea Boskovicka a také gymnázia přivítala na dnešní vzpomínkové akci,“ zazněl zcela zaplněným sálem hlas Mgr. Evy Šmetkové. Vzpomínáme na období Boskovic nepříliš veselé, kdy se tvář města dost změnila nuceným odchodem části obyvatel. Bylo jich tenkrát přes 450. Jsem ráda, že se Vás tolik sešlo. Vítám Petra Mayera člena výboru Židovské obce Brno, starostu Ing. Jaroslava Dohnálka s chotí, místostarostku Ing. Jaromíru Vítkovou a místostarostu Dominika Božka.“ Poté si vzala slovo paní Jaroslava Kovaříková z Klubu přátel Boskovic: „Připomínáme si den, jenž se zapsal do černé historie našeho města, tedy násilné vystěhování židovských spoluobčanů z Boskovic a okolních obcí. Nejdříve do Brna, pak do Terezína a dalších koncentračních táborů. Zde většina našla svoji smrt. Utrpení židů začalo již 15. března 1939 po Mnichovském diktátu okupací a zřízením Protektorátu. V uvedený den přišli Němci do Boskovic, za několik dní začalo zatýkání a protižidovské perzekuce. V září to pokračovalo. Bylo zatčeno 18 osob a umístěno do koncentračního tábora Dachau. Tehdy židé pochopili nebezpečí a žádali o vystěhovalecké pasy. Což se málokomu povedlo. Povolení bylo drahé a veškerý majetek propadl Říši. Od 15. března nesměli židovští advokáti pracovat, od 17. března zákaz lékařské praxe, 21. června zabavení židovského majetku. Počátkem roku 1940 byl evidován veškerý židovský majetek, židovské firmy obsadili němečtí správci, zrušeny malé obchody. Občané museli dokladovat svůj původ. Druhého března 1940 židé odevzdávali rozhlasové přijímače a cennosti do úschovy německým bankám. V roce 1941 byly židům zabaveny šicí stroje, kožešinové oblečení, lyže a tyto věci měly být odeslány německým vojákům na východní frontu. Občanské legitimace musely mít písmeno „J“, nesměli měnit bydliště a bez povolení se vzdálit. Židé byli vyloučeni z veřejného života. Arijské podniky je nesměly zaměstnat, měli zákaz vstupu do veřejných místností, do obchodů směli jen v určenou dobu. Děti nesměly do škol. Židé nesměli jezdit rychlíky, v osobních vlacích jim byl vyhrazen poslední vůz. Odevzdali telefony, automaty nesměli používat. Od září 1941 museli nosit nařízením Říšského protektora Davidovu hvězdu. Od šestnácti let věku nesměli po chodnících. Všichni se museli nastěhovat do židovské čtvrti již tak přeplněné běženci z Rakouska, Slovenska a zabraného pohraničí. Desátého března 1942 přišel příkaz na transportování židů do Brna, jež se mělo uskutečnit do pěti dnů. Ti začali tušit, že je nečeká nic dobrého. 13. a 14. března 1942 došlo k úplnému vystěhování židů z Boskovic. Museli vše drahé opustit a odcházeli do neznáma. Před tím ještě stačili na svém hřbitově vzdát poslední poklonu dávným předkům. Několik posledních židů ze smíšených rodin skládalo nábytek z opuštěných domů do Templu pro okupanty. Transport židů byl shromážděn ve škole na Merhautově ulici v Brně. Událost tam připomíná pamětní deska. Zde museli odevzdat všechny peníze, doklady a podepsat dokumenty, které si nesměli přečíst. 18. března pokračoval transport dále. Ženy a děti do Terezína, muži do Vratislavi. Dnes jsou bývalé židovské domy opravené, ale jejich stavitelé ani potomci již zde nejsou. Duch dávných obyvatel nenávratně odešel 13. března 1942. Podobný osud postihnul i další města s židovským obyvatelstvem. Majetek byl vyvlastněn, vzácná synagoga sloužila za skladiště a opuštěné hřbitovy se mnohde změnily v pastviny. Ani po osvobození se nepodařilo činnost židovských obci obnovit. Do Boskovic se z 458 osob vrátilo jen 14, ti však už zde domov nenalezli. V celé Evropě zahynulo tenkrát asi šest milionů židů, byly systematicky vyvražděny celé rodiny i s dětmi. Židé byli posíláni na smrt bez soudu, provinili se jen svým původem. Děti nesměly mezi své vrstevníky, v koncentračních táborech se s nimi jednalo jako se zvěří. Malé bezbranné děti. Nikomu neublížily nic nezavinily. Z Boskovic odešlo deset malých dětí. Většina zahynula v osvětimských plynových pecích. V noci z 8. na 9. března 1944 bylo zlikvidováno 3790 vězňů Terezínského rodinného židovského tábora. Je nutné uvědomit si hrůzy napáchané válkou a včas přecházet zločinům proti lidskosti. I dnes se najdou lidé kteří označují některý národ za podřadný, nebezpečí stále trvá. I mezi mládeží jsou vyznavači hákového kříže a Hitlera. Máme štěstí že jsme uplynulých sedmdesát let prožili v míru a je třeba si toho vážit a mír chránit.“
Místopředseda židovské obce v Brně Petr Mayer poděkoval za pozvání a pokračoval: „ 27. ledna bylo vzpomínkové setkání na Merhautové ulici, odkud bylo 9700 židů transportováno do Terezína. Moje kořeny sahají sem na Boskovicko. Tatínek pochází ze Skalice nad Svitavou, maminka ze Svitávky. Po válce sem rodiče jezdit nechtěli, aby si nepřipomínali hrůzy nacismu. Prarodiče jsem nepoznal vůbec, oba zahynuli v Osvětimi.“ Dále vzpomenul, jak strýc jeho otce šel v roce 1942 kterýsi den po Brně se zakrytou židovskou hvězdou, což zjistil nějaký aktivní gestapák, hned jej udal a druhý den byl ten nešťastník v Kounicových kolejích popraven. „Po válce jsme chodili v Brně s rodiči na židovský hřbitov každý měsíc navštívit hroby mých prarodičů,“ pokračoval pan Mayer. „To si z dětství pamatuji asi nejvíce. Je dobře, že se hrůzy války a utrpení obyčejných lidí připomínají. Aby si dnešní světovládci uvědomili, kam touha po moci a ovládnutí světa může dojít.“
„Dámy a pánové, pěkné i když trochu zvláštní odpoledne,“ převzal štafetu slova starosta Ing. Jaroslav Dohnálek. „O tomto tragickém tématu se nelehce mluví. Myslím, že Boskovice a židovská kultura k sobě neustále patří. Na přelomu 19. a 20. století měla židovská obec kolem dvou tisíc členů, před válkou v roce 1937 asi sedm set. 13. a 14. března 1942 bylo deportováno 458 osob. Na kdysi společné bytí s židovskými spoluobčany musíme být hrdí. V tom roce 1942 nedobrovolně odešlo asi osm procent populace města. To je nezanedbatelné a dodnes to pořádně nikdo nechápe ani se to pochopit nedá. Musíme a jsme povinni bojovat za to, aby se tato historie neopakovala. Zaslouží si to nejen židé, ale i celé lidstvo. Též chci poděkovat gymnáziu a paní učitelce Světlaně Trefné, všem zástupcům z Muzea Boskovicka, Klubu přátel Boskovic za to, že jsme se dnes tady mohli sejít. Celý svět je neustále v nebezpečí válečného konfliktu. Blízký východ – stačí jiskřička a oheň je v celém světě. Zkusme zabránit, aby se tak nestalo. K tomu slouží i tyto akce. Jsem přesvědčen, že se už nebude opakovat doba temna boskovických dějin. Děkuji.“
Poté mohli všichni přítomní zhlédnout krátký film z roku 2004, jenž zachycuje vzpomínky pamětníků na dobu holocaustu. Dílo vzniklo za vedení Mgr. Světlany Trefné z boskovického gymnázia, která k tomu řekla: „Na projektu pracovala dvacítka našich studentů, cílem bylo najít boskovické rodáky židovského původu, zmapovat jejich osudy, shromáždit dobové fotografie. Finančně přispěl Fond česko-německé budoucnosti a Město Boskovice. Studenti se mohli osobně setkat s několika lidmi, mohli je navštívit doma, podívat se na Floridu do USA, zhlédnut všechna místa židovské historie. Zajeli do Terezína, Majdanku, Osvětimi. Bývalí studenti, dnes absolventi se sem neustále vracejí a vzpomínají na vznik projektu. Byl to náš první amatérský film, má své chyby, ale vzniknul z nadšení, v čemž je jeho jedinečná hodnota,“ dodala Mgr. Světlana Trefná.
Vzpomínková akce byla důstojně zakončena pietním pochodem po trase, jíž židé opouštěli své milované město. U Vážné studny lidé zapálili svíčky a celý průvod se pomalu vydal na nádraží. „Pamatuji, jako devítiletý kluk, že trasa vedla Bílkovou a Slovákovou ulicí a pak po Komenské dolů,“ zažehnal počáteční rozpaky pan Josef Šafář a dle jeho pamětí se šlo. Všichni kráčeli tiše a téměř beze slov. Pohrouženi do svých myšlenek a vzpomínek. Na nástupišti malebného boskovického nádraží pak všichni položili svíčky ke stěně budovy, postáli v tichém rozjímání, poklonili se památce umučených a popravených. „Děkuji občanskému sdružení Výlet za tento originální nápad takto uspořádat vzpomínkovou akci a též všem, kteří jste se s námi zúčastnili a došli až sem,“ zazněla závěrečná slova starosty Ing. Jaroslava Dohnálka. Lenka Sedláčková za občanské sdružení Výlet k tomu dodala: „Naše akce navázala na vzpomínku, kterou pořádal Klub přátel Boskovic, chtěli jsme se připojit ke vzpomínkovým dnům na transport židů z boskovického okresu v roce 1942. Našim záměrem bylo připomenout tragické události pochodem od Vážné studny na nádraží v Boskovicích, odkud transport odjížděl do Brna.“ Chvíli se ještě debatovalo a pak se celé shromáždění pomalu rozešlo večerní tmou ke svým domovům. Nádraží utichlo a jen mihotavé světlo plápolajících svíček připomínalo všem tragické události onoho roku 1942.
Více: www.boskovice.cz
http://zob.cz/

Kategorie a štítky

Nastavení