Název

Pohřbená historie. Vývoj mečů od pravěku po novověk. Muzeum Boskovicka 20. března 2012.

Popis

Velký sál Muzea Boskovicka byl počátkem týdne opět středem pozornosti milovníků historie. A to zejména těch, kteří se zajímají o umění dávných kovářů.
„Zdravím všechny na závěrečné přednášce z trilogie Pohřbená historie. Dnes se budeme věnovat technologickému vývoji mečových čepelí v Evropě od pravěku po novověk,“ zahájil setkání mladý sympatický boskovický archeolog Mgr. Roman Malach. „Cyklus besed připravil můj spolužák z filosofické fakulty Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity Bc. Filip Havlíček, jenž všechna témata zpracovává ve formě absolventské práce. Ten na to dnes nebude sám, přivezl si na pomoc odborníka. Je jím umělecký kovář Patrick Bárta, který nás problematikou historických zbraní provede.“
„Jsem docela překvapen, že jste se v takovém hojném počtu sešli, jistě se dá najít příjemnější trávení hezkého jarního pozdního odpoledne“ zašpásoval hned na začátku Patrick, aby uvolnil atmosféru a nebylo to jako ve škole. „Budu Vám něco povídat o vývoji mečových čepelí a poznáte, že historický meč není jen kus železa. K jeho vytvoření vede poměrně složitá cesta, výroba není jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Já se snažím experimentovat a pomocí starých technik zrekonstruovat původní výrobní postupy dle dochovaných dokumentací a jak byly metalografickým výzkumem zjištěné na originálních nálezech. Bude to souhrnná přednáška o vývoji technologie výroby z pohledu experimentu a řemeslníka. Proč řemeslníka? Asi dvacet let se věnuji rekonstrukcím starých technik, původním zaměstnáním jsem umělecký kovář. Vystudoval jsem Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V současné době studuji restaurování a konzervování na Masarykově univerzitě – Ústav chemie.“
Patrick Bárta pak objasnil některé odborné termíny. Archeometalurgie používá zastaralé pojmy, které se dnes v moderní metalurgii už nepoužívají. Například železo a ocel. Jde o historické členění, které souvisí se starým řemeslem. Staří kováři neměli mikroskopy a jinou moderní techniku. Výzkum neexistoval. Rozlišovali železo, které se z jejich pohledu nedalo zakalit. Dnes se nazývá nízkouhlíková nekalitelná ocel. Kalení je technologie, kdy se materiál ohřeje na 800 stupňů a prudce ve vodě zchladí. Tím dojde k vytvrzení. Ale jen u oceli s vysokým obsahem uhlíku. Nepřímý způsob výroby železa používaný dnes: Ve vysoké peci se z rudy vytvoří tavenina, tekutý kov obsahující velké množství uhlíku. Je to surové železo. Ještě tekuté se vypustí a pak dále zpracovává, zkujňuje, vypaluje se z něj uhlík. V dávných dobách se železo vyrábělo přímým způsobem: V malé asi jeden metr vysoké peci zvané dýmačka vzniká houbovité železo kvůli nižší teplotě. Hoření se podporovalo vháněním vzduchu měchem. Vytavená hmota má čočkovitý tvar, od toho je odvozen název lupa. Zpracovávalo se již jen mechanicky kováním. Zde nevzniká ocel, ale jen měkké železo. Materiál tedy nebyl vhodný na výrobu nástrojů, tedy i zbraní. Naši předkové museli železo proměnit na ocel. Vykovali pásky a ty vložili do prášku z dřeveného uhlí a vše zahřáli na 900 stupňů. Železo se povrchově nasytilo uhlíkem a stala se z něj ocel. Postup se nazývá cementace. Nebo použili druhý způsob, kdy vytavenou lupu rozsekali na malé kousky znovu ve stejné peci přetavili. Tím přijala uhlík a výsledkem byla lupa ocelová. Tento druhý způsob je jednodušší a zřejmě byl více používaný. Rozložení uhlíku je v materiálu velmi nerovnoměrné, je to plné nečistot a dutin. Patrick poté objasnil technologický postup kovářského svařování: „Je to pevné spojení dvou kusů kovů tlakem a teplotou. Používal se až do začátku dvacátého století. Svařování plamenem nebo obloukem nebylo do té doby známé. Proces probíhá za nižší teploty než je tavení cca 1300 st. Do tekutého stavu zbývá ještě asi 200 st. Budoucí svár se musí chránit proti oxidaci nějakou taveninou. Používala se hlína, křemičitý písek nebo snadno tavitelné soli, třeba borax. Nárazem kladiva na přiložené zahřáté díly dojde k jejich spojení. Stane se z toho jeden kus, nehomogenita materiálu lze najít jen pod mikroskopem. Svařováním se rovněž lépe rozloží uhlík a vytlačí se nečistoty. Postup se mnohokrát opakuje za současného přidávání dalších vrstev. To se nazývá překládání. Vzniklá ocel je pak kvalitnější. Stejným způsobem se vyráběla čepele mečů. Vrstvy jsou vidět zejména u starých nalezených předmětů, které jsou napadené korozí.“
U zbraní a nástrojů bylo třeba zvolit rozumný kompromis mezi měkkým houževnatým železem a tvrdou křehkou ocelí. Dělaly se kombinace, kdy tvrdý ocelový břit se zavařil do měkkého jádra čepele. Vznikla sendvičová čepel. Ocelový plát je z obou stran přeplátovaný měkčím železem. Výsledkem je tvrdé ostří a celá čepel je houževnatá. Technologie vrstev byla velmi úspěšně a dlouho používaná. Od doby laténu 300 let před naším letopočtem až do doby renesance. Byl zde příznivý poměr pracnosti a kvality. Mezi roky 300 a 200 před Kristem nastal technologický průlom, vylepšení nazvaný protodamask. Z něj se vyvinul svářkový damask. Zasloužili se o něj Keltové, jejich řemeslo bylo na výši a jako jediní vyráběli jezdecké dlouhé meče. Taková zbraň musí být kvůli hmotnosti tenká a pak má problémy s elasticitou. Místo měkkého železa byl střed tvořen kompozitem z tenkých plátků železa a oceli. Tím se výrazně zlepšily mechanické vlastnosti. Čepel byla pružná a nezlomitelná. Navařením tvrdého ostří dostal meč vynikající dynamické vlastnosti. Sváření se využívalo i pro zdobení čepelí. Též pro nože a hroty kopí. V devatenáctém století i pro zdobení hlavní pušek. Na našem území bylo nalezeno více jak deset damaskových mečů z období velkomoravského a z časů stěhování národů u Kyjova. Technika damaskování se používala v celé Evropě od Irska až po Kijev. Kovářské tauzování je zdobení používané v jedenáctém a dvanáctém století. Do drážky v základním materiálu se zaklepe drátek z jiného kovu a vytvoří se barevná linka. Do železa se obvykle vkládalo zlato, stříbro, měď, mosaz. Používalo se to i pro popis a označení výrobce meče. Hotová čepel se před kalením musela očistit a opilovat. Jiné možnosti tehdejší řemeslníci neměli. Kalení je prudké zchlazení z teploty asi 800 st. ve vodě nebo oleji. Tím se změní krystalická struktura oceli. Ztvrdne a je křehčí. Na pískovcovém brusu chlazeném vodou se čepel naostřila a lehce byl celý povrch zbavený stop po pilování. Aby se dal dnes zjistit způsob výroby čepele, musí se rozříznout a metalograficky zkoumat pod mikroskopem. Dělá se to jen málo, protože nález se tím zničí. V celé Evropě je takto prohlédnuto necelých dvěstě kusů zbraní. Damaskování se dle výzkumu provádělo třeba v Británii nejvíce kolem sedmého století. „Výroba čepelí byla v dávné době velmi časově náročná. Osmdesát až sto hodin na jednu. Včetně čištění oceli překládáním. Damaskování vyžadovalo času nejvíc. Ztráty činily při tehdejších primitivních postupech asi osmdesát procent materiálu. Běžná čepel vážila kolem jednoho kilogramu. Na její výrobu spotřebovali nejméně pět kilo materiálu. Na čepel se pokud možno nesahalo rukou, aby nerezivěla. Pot je agresivní, obsahuje soli a kyseliny. Železo vyrobené přímým způsobem je chemicky poměrně čisté, korodovalo méně než dnešní. Již od pravěku byla známá slitina železa, niklu a kobaltu. Byla velmi vzácná, ale jsou doklady už z doby bronzové, že se používala.“ dodal na závěr zajímavé prezentace umělecký kovář Patrick Bárta.
„Děkuji za hojnou účast na všech třech přednáškách Pohřbená historie. Pro velký zájem na ně chceme navázat a v příštím roce Vás rádi uvítáme na jejich pokračování,“ odhalil plány na úplný konec místní archeolog Mgr. Roman Malach.
Zbývá dodat, že celá trilogie prezentací byla velmi zajímavá. Díky tomu, že přednášeli lidé z praxe, kteří mají osobní zkušenosti a průběžně tuto problematiku řeší. Zde je třeba poděkovat Bc. Filipu Havlíčkovi, jenž se tím intenzivně zabývá i v rámci diplomové práce na VŠ a archeologovi Muzea Boskovicka Mgr. Romanu Malachovi. Akci společně zorganizovali i skvěle nás za pomoci svých přátel dávnými věky provedli.
Více: http://muzeum.boskovice.cz/
http://www.phil.muni.cz/waou

Kategorie a štítky

Nastavení