Název

Beseda o totalitě s promítáním filmů. Akce Unijazz 25. února 2015

Popis

Obětovali se pro naši budoucnost…

Nově rekonstruované muzeum (bývalá německá židovská škola) v Boskovicích na Bílkově 7 svítí do dáli žlutou fasádou. V loňském roce zde bylo otevřeno židovské středisko. V horním patře jsou zajímavé dobové expozice, levé přízemí s moderní audiovizuální projekční technikou bývá centrem kulturních akcí.
Jedna taková přilákala návštěvníky ve středu 25. února. Datum nebylo vybráno náhodně, proběhla vzpomínka na události po únoru 1948, kdy se naplno rozpoutala temná vláda komunistického režimu.
Unijazz – nově zřízený pobočný spolek v Brně zde pořádal první ze série vzpomínkových událostí na dobu zcela nedávnou, jíž mnozí starší mají ještě v živé paměti.
Všechny přivítala ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Jsem ráda za navázání spolupráce, v Boskovicích bude probíhat cyklus besed k aktuálním tématům. Vítám zde předsedkyni spolku Ing. Barboru Oprchalovou.“
„Naše setkání se budou vztahovat k různým výročím české historie 20. století, dnes se budeme věnovat únorovým událostem 1948 a těm následujícím,“ přiblížila režijní záměr dramaturga celého projektu Petra Michálka Ing. Barbora Oprchalová a dodala: „Tématy dalších setkání bude například T. G. Masaryk, Holocaust a proces s Miladou Horákovou.“
„Děkuji Muzeu Boskovicka za spolupráci,“ pokračovala Ing. Barbora Oprchalová. „Dnes si promítneme dva dokumenty, první bude z cyklu České televize Neznámí hrdinové Ta krásná holka z vily nad řekou o Dagmar Šimkové (1929 – 1995) autorů Aleny Hynkové, Jiřího Sirotka, Čestmíra Fraňka. Prožila dětství v Písku, 1949 byla přijata na filosofickou fakultu v Praze, ve svých 23. letech byla zatčena a odsouzena k patnácti letům žaláře. Druhým krátkým filmem je dokumentární snímek o Ing. Alfrédu Plockovi. Z úst jeho vnučky uslyšíme autentické vzpomínky na jeho život ve vězení a trest smrti,“ uvedla před ztemněním promítacího sálu Ing. Barbora Prchalová a ještě citovala z článku Radky Denemarkové, jež v roce 2010 napsala pro časopis Respekt. Autorka v něm vzpomíná na roky 1948, 1968 a 1989. Zmiňuje masového vraha Stalina, komunistický útisk, léta padesátá až osmdesátá. Všímá si současné situace, kdy jak uvádí: „Společnost je nemocná, vane chlad.“
V sále se setmělo, na obrazovce se počal odvíjet příběh Dagmar Šimkové, dcery bankéře Jaroslava Šimka. Na konci druhé světové války jí tragicky zemřel otec, v roce 1952 pro buržoazní původ zatčena STB, patnáct let žalářována, její matka dostala 11 let, obě zavřené v pardubické věznici. Veškerý majetek rodiny propadl státu. Zkušenosti s poměry v komunistických věznicích sepsala do autobiografické útlé knihy „Byli jsme tam taky“, kde poukazovala na nelidské zacházení, nesnesitelné hygienické podmínky a útrapy politických vězňů. „Byli jsme jen pouhá čísla,“ uvedla. Pokusila se o útěk z vězení Želiezovce, neúspěšně. Přidali jí za to tři roky. V roce 1960 její matka amnestována, Dagmar nepropustili, až v roce 1966 po čtrnácti letech. Pracovala v sodovkárně s na dva roky obstaveným platem. Dlužila Ministerstvu vnitra za neodpracované neděle (byla silně věřící). Na jaře 1968 spoluzakládá Sdružení politických vězňů K231. V roce 1968 emigrovala do Austrálie, kde se po osmnácti letech potkala se sestrou Martou. Vystudovala tam dvě vysoké školy, zapojila se do Amnesty International. Po roce 1989 se několikrát vrátila do vlasti.
Po kratičké přestávce byl promítnut druhý dokument České televize Sny o tátovi režiséra Josefa Císařovského o zinscenovaném procesu s Ing. Alfrédem Plockem natočený především jako vzpomínky jeho matky, syna a vnučky. V padesátých letech byl jedním z nejlepších odborníků na telekomunikace. Měl propojit celou Evropu s centrálou v Praze. STB to kvalifikovala jako špionáž a velezradu. V únoru 1950 byl STB uvězněn do vyšetřovací vazby na Ruzyni. Manželka se snažila několikrát písemně žádat o propuštění u presidenta Gottwalda, jeho ženy, generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, vše marně. Jednalo se o největší exemplárně sehraný proces s celkem pěti techniky, jenž proběhl v roce 1951. Ing. Alfréd Plocek byl 3. června téhož roku odsouzen k trestu smrti. Matka (76) se též pokusila o milost u presidentovy manželky, též nebyla vyslyšena. Ing. Alfréd Plocek byl 1951 popraven v pankrácké věznici, jeho rodina nedostala ani urnu s popelem… Jednalo se zcela prokazatelně o justiční vraždu. Ostatní dostali doživotí a tresty 15 až 20 let.
Prokurátor JUDr. Ervín Munk prohlásil v roce 1960: „Je to hanba naší historie a strany.“ Ano, je to ten samý Munk, jenž odsoudil Ing. Alfréda Plocka a mnohé další k trestu smrti. I když k procesu přiznal: „Od samého počátku jsem věděl, že je Ing. Plocek nevinný.“ A přesto jej odsoudil a zúčastnil se jeho popravy. Navíc v roce 1966 byl, snad jako výsměch lidem, vyznamenán Řádem práce. Taková byla tenkrát doba…
Motto filmu: „Nejde jen tak udělat tlustou čáru. Zlo odčinit nelze. Nepřišlo ani pokání, jež by založilo novou důvěru. A bez té nelze začít znovu. Proto nás budou stíny minulosti provázet stále dál.“

Je třeba velmi poděkovat Unijazzu a Muzeu Boskovicka za pořádání akcí k připomenutí temného období českého národa jež nesmí být nikdy zapomenuto.

Více: http://totalita.cz/vysvetlivky/o_simkovad.php
http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/aktuality-220/dokumentarni-film-sny-o-tatovi-7133

Kategorie a štítky

Nastavení